Je pochopitelné, že v paneláku nemůže být vždy každý sám za sebe. Jsou zde společné prostory, které také potřebují péči a o které by měli mít majitelé bytu zájem. Jsou ostatně mnohdy tím prvním, co případný návštěvník uvidí, a je tedy vhodné, aby udělaly dobrý dojem. Navíc jsou také ze všech částí nejvíce využívány. Jak ale o tomto problému rozhodovat?

Dříve byla poměrně obvyklá bytová družstva. Ta fungovala tak, že jednotlivé byty onomu družstvu patřili, a jejich obyvatelé je měli jen v jakémsi pronájmu. Za to však měli podíl v družstvu a mohli tak jednat a hlasovat o všech věcech, které se týkaly celého domu. Konečné rozhodnutí však většinou vždy zůstávalo na předsedovi družstva.

Tento systém fungoval velmi dobře v minulosti, avšak doba se změnila. Dnes je osobní vlastnictví mnohem více ceněno zvláště pak právě u nemovitostí. A jen málokdo je rád, že jeho domov mu v podstatě nepatří a může z něj být kdykoliv vykázán, byť ne bez patřičného důvodu. Po revoluci tak lidé začali byty, ve kterých bydleli, od družstev odkupovat.

To ovšem znamenalo, že bylo nutné přijít s novou organizací, která se bude starat o společné prostory a bude složena z majitelů jednotlivých bytů. Důsledkem toho pak v mnoha případech bylo založení svj, tedy společenství vlastníků jednotek.

V něm jsou automaticky zařazeni všichni obyvatelé bytů daného domu, i když se svého členství mohou vzdát. To však také znamená, že přijdou o hlasovací právo, které je zde velmi důležité. Prakticky o všech záležitostech, týkajících se domu, se totiž rozhoduje právě hlasováním. Tak je zajištěno, že se každý člen může skutečně podílet na chodu domu

Je jasné, že tyto organizace musí mít i právní ukotvení v zákoně, a tak tomu také je. Zákon navíc stanovuje i práva a povinnosti jak předsedy, tak i jednotlivých řadových členů, stejně jako systémy kontroly, že vše je tak, jak má být. Dnes pak SVJ najdeme prakticky v každém bytovém domě.