V životě už jsem sjezdil světa kraj. A ještě toho najezdím habaděj, pokud se nestane něco, co nepředpokládám. A zatímco jsem v některých případech cestoval ne zrovna rád, případně vysloveně nerad, jindy tom bylo přesně naopak. Ono totiž záleží i na tom, jak se cestuje a kam se cestuje.

Přes tři desetiletí už dojíždím do práce. A předtím jsem pochopitelně ještě roky dojížděl do školy, napřed té střední a pak té vysoké. A je jasné, že v takových případech nejde o cestování radostné. A kdyby to šlo, oželel bych to. A těším se také na chvíle, kdy to po odchodu do penze budu moci oželet. Nechce se mi totiž ani počítat, kolik jsem toho v autobusech, respektive vlacích, proseděl, ale bylo to hodně. Asi jako kdybych jednou objel zeměkouli po rovníku.

Ale je naopak i cestování, které se stalo mým koníčkem. To je ale to, jímž se neputuje za prací, nýbrž za poznáním a zábavou. Ale navzdory tomu, že jsem z tohoto důvodu urazil daleko větší vzdálenost než do práce nebo školy, jsem tu toho zase nenacestoval tolik, aby mne to začalo unavovat nebo přestalo bavit. A tak se těším, že až odejdu do zmíněného důchodu, začnu víc jezdit právě za zábavou a poznáním. A snad přidám ještě hodně kilometrů k tomu asi půlmilionu nalétaných kilometrů. Protože cesty za odpočinkem jsou mým koníčkem. A koníčky umí potěšit. A vím, že nepotěším škarohlídy, ale já jsem si uměl našetřit a odpracovat dost na to, abych měl i slušný důchod, takže si to budu moci i nadále dovolit.

A kam poletím, až budu v penzi a budu na to tedy mít čas? To se ještě uvidí. Mimo jiné to závisí i na tom, co tou dobou ještě vydrží moje tělesná schránka. Ale určitě by neměla chybět Jižní Afrika. Protože u té mi dají cestou tam i zpět v letadlech několikrát velice dobře najíst, a i v té zemi samotné mě mají lidé rádi. A já mám rád je. A užívám si to tam, v čemž mi tam nikdo nebrání. A takové mají koníčky být.