Vždycky jsem si přála mít opravdu velikou zahradu. Jenomže jak už to, tak bývá, tak ne vždycky se to někomu splní. Mě se tohle taky nepodařilo, protože rodiče říkali, že nemají peníze nazbyt, že si bohužel nemůžeme dovolit žádnou zahradu. My jsme totiž bydleli v bytě, ale i to neznamená, že když bydlíte v bytě, že nemůžete mít zahradu. Protože když se třeba staví nová bytovka anebo panelový dům, tak to znamená, že i tam můžete mít společnou zahradu. Takhle přesně jsem to kdysi měla já, když jsme ještě s rodinou bydleli ve staré bytovce, to byla taková ta stará bytovka, kde v okolí byl téměř samý park a lidé tam z bytovky mohli chodit relaxovat a odpočívat.

Proto jsem si řekla, že nejlepší je, když lidé si uvědomí, jestli na zahradu budou mít čas a nebo co vlastně budou chtít, je logické, že lidé vždycky v první řadě sáhnou po něčem, co je levné. A to většinou bývá byt anebo domeček bez zahrady, protože v poslední době je pozemek opravdu hodně drahý. Já bych se tedy zbláznila, kdybych neměla zahradu. Tak jsem ráda, že s partnerem, když jsem se potom odstěhovala od rodičů, tak jsme si našli opravdu malý domeček na vesnici, kde máme malou zahradu.

Sice to není nic moc. Přála jsem si tak třikrát větší zahradu, ale jsem spokojená alespoň za tohle, protože vím, že jsou lidé, kteří nemají vůbec nic, jsou lidé, kteří nemají ani malou zahradu a přáli by si to. Proto je velice smutné, když lidé nemají to, co si přejí. Vím a chápu, že lidé nemůžou být úplně všechno, co chtějí anebo nemůžou udělat pro někoho něco, co mu na očích uvidí. Člověk si musí zvyknout, že nebude vždy podle jeho, ale když už člověk má zahradu, tak by se také měl o zahradu starat. Znám některé lidi, kteří mají opravdu krásnou velikou zahradu, ale vůbec se o to nestarají. Potom to vypadá jako v pralese anebo někde v džungli.